Jednou z věcí, které mnoho lidí přesvědčují, že klasický model vesmíru tak, jak jej známe, nemůže být pravda, jsou rychlosti, kterých naše planeta dosahuje. Jedná se přitom jak o otáčení kolem své osy, tak i o oběh kolem Slunce. V obou těchto případech přesahuje rychlosti převyšující několik set tisíc kilometrů v hodině. To samozřejmě vyvolává otázku, jak je možné, že žádný pohyb necítíme, a zároveň také neodletíme z planety.

 

 

Je pravdou, že odstředivá síla má poměrně velkou moc. To si ostatně vyzkoušel nejspíš každý z nás, když se jako malý točil co nejvyšší možnou rychlostí na kolotoči. Stačí si jen vzpomenout, kolik pádů jsme zažili, a to i přesto, že jsme se většinou drželi. Odstředivá síla však byla mocnější. Nelze se tedy divit, že se ptáme, jak je možné, že na naší planetě, která se pohybuje mnohem rychleji, nic takového nepociťujeme.

 

Důvod je zde poměrně jednoduchý: veškeré tyto rychlosti jsou v podstatě jen zdánlivé. Koneckonců, existuje důvod, proč se rychlost otáčení neměří v kilometrech za hodinu, případně v centimetrech za minutu, nýbrž počtem otáček za minutu. Stačí si vzít dva různě velké kotouče (čím rozdílnější velikost, tím lépe), a oba otáčet tak, aby jim jedna kompletní otočka trvala přesně jednu minutu. Jistě si všimneme, že ten menší kotouč se pohybuje pomaleji, než ten větší. Přesto, pokud provedeme měření, zjistíme, že odstředivá síla je u obou naprosto stejná.

 

 

Naprosto stejný princip platí i u naší planety. Většina z nás si neumí příliš dobře představit, jak velká ve skutečnosti je. A také fakt, že k jedné otočce je potřeba plných 24 hodin, u oběhu kolem Slunce pak 365 dní. Abychom viděli, jak pomalý tento pohyb je, stačí se podívat na hodinovou ručičku jakýchkoliv analogových hodin. Naše planeta se otáčí ještě o polovinu pomaleji. Ačkoliv je tedy gravitace jednou z nejslabších sil, v porovnání s odstředivou silou vyvolanou otáčením Země je její vliv naprosto dostačující.

Pokud existuje nÄ›jaký symbol ochrany životního prostÅ™edí, pak jsou to bezesporu stromy. Každou chvíli také slyšíme o plánech na obnovu lesa, nebo o nÄ›jakém mÄ›stÄ›, které nechalo na svém kraji vysadit stovky semenáÄků. To je samozÅ™ejmÄ› v pořádku, je vÅ¡ak dobré se zamyslet nad tím, zda právÄ› stromy pro nás mají až takový význam, jaký jim pÅ™ikládáme.

 

Zdaleka nejÄastÄ›ji se hovoří o jejich produkci kyslíku. A není pochyb, že to rozhodnÄ› dÄ›lají, stejnÄ› jako vÅ¡echny ostatní fotosyntetizující rostliny. PÅ™edpoklad je zde v tom, že jelikož jsou tak velké (a mnohé z nich měří desítky metrů) a koÅ¡até, pak jej produkují daleko více. To je sice hezký sentiment, bohužel je od pravdy ponÄ›kud daleko.

 

 

V první Å™adÄ› je dobré si uvÄ›domit, že v naÅ¡ich podmínkách produkují stromy kyslík pouze ve vegetaÄním období. V zimÄ›, kdy opadají, nemají žádné zelené Äásti a tedy ani nic, co by mohlo provádÄ›t fotosyntézu. Ano, existují jehliÄnany, které neopadávají, avÅ¡ak jejich listová plocha, Äi spíše plocha jehliÄí, tedy ta, která je za výrobu kyslíku zodpovÄ›dná, je oproti listnáÄům skuteÄnÄ› velmi malá.

 

PříliÅ¡ se také nemluví o faktu, že valnou Äást kyslíku stromy samy spotÅ™ebují. Koneckonců i pro nÄ› slouží jako zdroj energie. V noci veÅ¡keré zelené rostliny dýchají jako my lidé, proces je tedy obrácený. A zvláštÄ› v dobÄ› růstu mají stromy skuteÄnÄ› velkou spotÅ™ebu kyslíku.

 

 

Pokud jde o deÅ¡tné pralesy, o kterých se také Äasto mluví, zde se zapomíná na to, že jsou plné další organické hmoty, která jej využívá. Jsou tedy kyslíkovÄ› téměř neutrální, podobnÄ› jako ty u nás. V tomto ohledu je tedy nepotÅ™ebujeme.

 

Kdybychom se chtÄ›li podívat, kdo skuteÄnÄ› vyrábí až 80 % kyslíku, který dýcháme, pak se musíme zaměřit na moÅ™e, konkrétnÄ› na fytoplankton a zelené Å™asy. Ty vÅ¡ak nevypadají ani zdaleka tak pÄ›knÄ›, a proto je pro běžného ÄlovÄ›ka obtížné postavit se za jejich ochranu. A to je velká Å¡koda.

Evoluce je termín, který zná v podstatě každý. Učíme se o ní ve škole, čteme o ní v časopisech i na internetu. Ovšem jen málokdo má přesnou představu o tom, jak vlastně přesně funguje. To pak vede k různým miskoncepcím, které nakonec vedou k přesvědčení, že evoluce vlastně neexistuje.

 

Tím prvním, co bychom si měli uvědomit, je fakt, že až na výjimky probíhá v dlouhodobém časovém horizontu, jehož délka je odvislá od různých faktorů, jako je průměrná délka života daného druhu, věk sexuální zralosti a počet mláďat ve vrhu. Obvykle se však jedná o minimálně tisíce let, než dojde k nějaké pozorovatelnější změně, i když rychlá změna podmínek, například v důsledku nějaké katastrofy, může celý proces dramaticky urychlit.

 

 

Takto velké časové jednotky má však člověk problémy pochopit, jednoduše proto, že na to není náš mozek uzpůsoben. Jistě, používají se nejrůznější analogie, které by nám měli pomoci to pochopit, například ta známá s hodinami, avšak ani ony příliš nepomáhají.

 

Dále je potřeba si uvědomit, že zde není žádný konkrétní cíl, kterého by bylo potřeba ve vývoji daného druhu dosáhnout. Není žádná „perfektní forma“, kde se vývoj zastaví. Dokonce i u druhů, které přežily miliony let zdánlivě beze změny, jako jsou třeba žraloci či krokodýli, vidíme, že se od svých dávných předků přeci jen liší.

 

 

Hlavním cílem je přežít v daném prostředí tak dlouho, aby bylo možné zplození potomků a jejich vývoj do dospělosti. To druhé je důležité zejména u druhů, které o své mladé pečují. Po tomto období již nemá daný jedinec z evolučního hlediska žádný význam.

 

To je také důvod, proč například staří lidé mají problémy s páteří. Ta, kterou máme, je totiž vhodná pro čtyřnožce. Tvorové chodící po dvou nohách, jako lidé, zjistí, že se po určité době začne prakticky hroutit. Avšak vzhledem k tomu, že v té době již zplodili a vychovali vlastní děti, nebyl evoluční důvod pro to, aby se zde něco změnilo.

 

Rozhodně se tedy nejedná o nějaký všemocný nástroj, směřující k dokonalosti. A to je potřeba si uvědomit.

V naší republice je déšť prakticky tím jediným, co doplňuje vodní zdroje. Na rozdíl od jiných zemí nemáme žádnou velkou řeku, nýbrž v naší zemi pramení. Proto jsme na srážkách závislí, a to nejen na jejich síle a rozložení, ale také kvalitě.

 

 

To je také jeden z důvodů, proÄ byly kyselé deÅ¡tÄ› u nás takovým problémem. AvÅ¡ak aÄkoliv se situace za posledních dvacet let znaÄnÄ› zlepÅ¡ila, neznamená to, že zmizely úplnÄ›. Navíc se na mnoha místech dodnes potýkáme s jejich důsledky. A ty jsou mnohdy velmi závažné.

 

Ty první jsou přímé, kdy na listy Äi jehliÄí stromů v podstatÄ› padala kyselina. To vedlo k jejich odumírání a následnÄ› odumÅ™ení celého stromu. Díky tomu byly na mnoha místech zniÄeny doslova celé lesy, které se dnes snažíme nahradit. To vÅ¡ak není tak snadné, neboÅ¥ než vyroste, trvá to bez nadsázky desítky let. A tolik doby zatím neuplynulo.

 

 

Další důsledky byly nepřímé. Kyselé deÅ¡tÄ› způsobily také okyselení půdy, což zmÄ›nilo druhy rostlin, které tam mohly žít. Ty, které kyselou půdu nesnesly, v daných lokalitách vymÅ™ely, aÄkoliv tam dříve byly hojné a byly nedílnou souÄástí místního ekosystému. JistÄ›, dnes se tam zaÄínají vracet, avÅ¡ak je to pomalý proces, neboÅ¥ půda se své kyselosti zbavuje jen velmi pomalu.

 

Bylo by vÅ¡ak mylné si myslet, že je tento problém vyÅ™eÅ¡en. AÄkoliv totiž samozÅ™ejmÄ› doÅ¡lo ke zlepÅ¡ení, neznamená to, že situace je dobrá. Na mnoha místech naší planety jsou deÅ¡tÄ› stále jeÅ¡tÄ› velmi kyselé a likvidují místní ekosystém, a to vÄetnÄ› plodin pÄ›stovaných pro potravu. Jaké Å¡kody jsou tím napáchány, asi není tÅ™eba říkat.

 

Proto je rozhodnÄ› na místÄ›, aby byly i nadále pÅ™ijímány celosvÄ›tové smÄ›rnice, které by výskyt tohoto fenoménu zmírňovaly. AÄkoliv se to totiž nezdá, ochrana přírody by mÄ›la být naší prioritou dřív, než bude pozdÄ›. Následné Å¡kody pak už budeme jen těžko napravovat.